-> read in english

Příběh marného hledání pravdy

V neděli 17. září 2017 byla v moderních prostorách bělehradského Jugoslávského činoherního divadla zahájena již druhá konference na téma divadelních struktur, pořádaná Unií evropských divadel. Součástí dvoudenního programu, kterého se zúčastnili režiséři, kulturní žurnalisté, politici a umělečtí ředitelé vybraných divadel z Rakouska, Bulharska, Řecka, Rumunska, Ruska, Srbska a Lucemburska, bylo i večerní představení hostitelského divadla <em>Každý má svou pravdu</em> od Luigiho Pirandella. Inscenace byla poprvé uvedena 4. června letošního roku  v režii Jagoše Markoviće, a to k příležitosti oslav 150 let od narození tohoto italského laureáta Nobelovy ceny za literaturu. Hra samotná pak svými interpretačními možnostmi příhodně souzní se soudobým fenoménem post-pravdy, díky čemuž má nebývalý potenciál živě komunikovat s dnešním divákem. Post-pravdivý život lze chápat jako existenční model, v němž jedinec v důsledku přehlcení informacemi, nebo na základě vlastní pohodlnosti, rezignuje na schopnosti myslet a své okolí vnímá značně zkresleně.

Right You Are, If You Think So, directed by Jagoš Marković | Yugoslav Drama Theatre in Belgrade © Nenad Petrović

Právě druhý případ zavádí postavy Pirandellova dramatu do smyčky senzachtivých podezření a skandálních přání, kterými maskují vlastní vyprázdněnost. Zatímco za pojmem „pravda“ postavy sledují obecně platný výrok, jednoduché řešení či zkrátka rozuzlení zápletky, kterou samy zkonstruovaly (a která z podstaty řešení nemá), autor skrze jejich jednání umožňuje recipientům poznat cosi podstatného o lidské mentalitě a malosti. Jeho postavy rádoby prominentních obyvatel nekonkretizovaného okresního města stíhá neustálá potřeba zabývat se druhými, podrobovat je dychtivě zkoumavým pohledům a domýšlivě dotvářet jejich obraz na základě vrtkavých tužeb, podezření a nálad. Předmětem tohoto společenského pozdvižení je trojice nových přistěhovalců, manželský pár a tchýně, jejichž identitu (či spíše detaily ze soukromého života) se kolektiv zdejších obyvatel, vytržený z banality všedních dní, snaží mermomocí dešifrovat.

Motiv identity v inscenaci předznamenávalo obří zrcadlo ve zlatém zdobném rámu, poněkud nešikovně umístěné na levé straně proscénia šikmo k publiku. Navzdory jeho velikosti a symbolice bylo totiž použito pouze během výstupu jediné postavy, a to provokativního starce Lamberta Laudisiho. Scéna, v níž muž sledoval svůj odraz v zrcadle, tematizovala jednak nemožnost dobrat se pravdy, ale i poznat sám sebe. Vzhledem k problematičnosti této teze zamrzelo, že se inscenátoři vyvarovali osobnějšího přístupu a základní myšlenky díla raději jen přetlumočili. Pro ostatní postavy pak bylo charakteristické, že zrcadlo suverénně ignorovaly a svou pozornost o to urputněji zaměřovaly na někoho jiného.

Kromě zrcadla se na jevišti nacházelo už jen několik rozličných čalouněných křesel a závěsný lustr. Jeden z herců jej příležitostně využil jako skrytý mikrofon, v samém závěru pak na něho vyšplhal Laudisi na znamení absurdního vyšinutí všech zúčastněných. Při této příležitosti se za burácivé pochodové melodie zbortily kulisy scény, tvořené zavěšenými zelenými sametovými plátny, a odhalily zákulisí divadla spolu s jevištní technikou. Abstraktní scéna, navržená Jagošem Markovićem, mohla zpočátku evokovat prostředí nevkusného salonu i lesa, ve kterém postavy marně tápaly, neschopny nadále rozlišit realitu od vlastních představ. Finální destrukce scény už jen doslovila marnost jednání postav, jež byla zřejmá od počátku.

Kostýmy Bojany Nikitović podpořily karikaturní hereckou stylizaci, nápadně připomínající směšný kolektiv maloměstských úředníku z Gogolova Revizora, obdobně uvězněný ve vlastní hlouposti. Tradiční karikaturní ztvárnění posílilo komičnost jednání postav, avšak forma salonní konverzační komedie se na tak velké jevištní ploše rychle vyčerpala. Divák se poměrně svižně zorientoval v narativním principu neustále se obměňujících „pravd“ a jejich negacích, který i při délce necelé půl druhé hodiny působil neúnosně zdlouhavě. Inscenační provedení bohužel nenabídlo obraz lidské hlouposti a omezenosti v současném kontextu, ale dějovou linii hry opsalo téměř beze změn. Abstraktní umělý prostor, do kterého tvůrci příběh zasadili, navíc evokoval svou estetikou socialistické produkce 50. let minulého století, čímž inscenaci vzdálili nejen od dnešního diváka, ale i skutečnosti.

 

Published on 25 September 2017