-> read in english

THE STRANGER’S ODYSSEY. KDO JSEM JÁ?

Již pátý ročník mezinárodního divadelního festivalu Interferences, pořádaný na přelomu listopadu a prosince Maďarským divadlem v Kluži (počtvrté ve spolupráci s UTE), dospěl do svého finále. V jedenácti dnech se zde představily inscenace ze 14 zemí, jejichž prostřednictvím se organizátoři festivalu snažili poskytnout vhled do současných divadelních tendencí. Navzdory převaze produkcí z východní Evropy se (nejen) rumunskému publiku představila např. jihokorejská performerka Jaram Lee, jež zde hostovala už v minulých letech, nebo soubor J.U.S.T. Toys Production ze Spojených států.

Interferences Internation Theatre Festival
© István Biró

Po úvodní festivalové přehlídce v roce 2007, jež se soustředila především na dlouhodobé navázání mezikulturního dialogu, byly následující selekce vymezeny jasně formulovaným tématem.
Po hledání společných kořenů divadla a hudby či fenoménu těla a tělesnosti pořadatelé tentokrát zaměřili svou pozornost na aktuální celospolečenskou problematiku – odlišnost.
Jakkoli byl podtitul festivalu – The Stranger’s Odyssey – jasnou aluzí na probíhající migrační vlnu, záměrem dramaturgie bylo nahlédnutí jinakosti v nejrůznějších možných podobách a kontextech.
Výraz ‘strange’ v sobě ukrývá hned několik významů; můžeme jej vztáhnout k vizuálním či osobnostním odlišnostem jedince, kterými se vymyká z běžné normy. S tím souvisí i jeho postavení a vztah k většinové společnosti. Ať už jsou jeho individuální kvality nazírány kladně či záporně, je-li zavržen nebo naopak dosazen na piedestal uznávaných hodnot, jeho sociální status se výlučně liší od ostatních.
Zatímco v češtině se k tomuto výrazu vážou převážně negativní konotace, v angličtině jeho význam vyplývá až z celkového kontextu. ‘Strange’ označuje jevy nejen odlišné, zvláštní, podezřelé, ale i cizí, neznámé, vzbuzující údiv. V prvé řadě je obecným výrazem pro to, co se zdá být jiné, v druhé je výrazem hodnotícím. Kladné a záporné přitom koexistuje pospolu.

Výsostným příkladem této ambivalence je ústřední postava Shen Té z Brechtova Dobrého člověka ze Sečuanu. Coby prostitutka je vykázána na okraj společnosti nejprve kvůli své profesi, později pro svůj morálně čistý charakter. Je výjimkou stvrzující sílu lidského ducha, přestože bohy i lidmi samými je zavrhována. Snad proto se Brechtova hra objevila na festivalovém programu hned dvakrát. Poprvé v inscenaci rumunského režiséra Andreie Serbana z Teatrul Bulandra v Bukurešti, podruhé v režii Michala Dočekala, současného prezidenta Unie evropských divadel (UTE) a ředitele činohry Národního divadla v Praze.

Právě Dočekalova inscenace, kterou nazkoušel s herci maďarského divadla Vígszínház, byla pomyslným vrcholem letošního programu. Tříhodinové představení sestávalo z plejády režijních nápadů a scénografických efektů, jež sice bez ustání útočily na pozornost diváků a udržovaly je v napětí, avšak ve výsledném tvaru byly ubíjející. Scéna Martina Chocholouška, které dominoval pojízdný interiér s projekčním plátnem, se s každým obrazem razantně proměňovala. Obdobně tomu bylo s kostýmy Kateřiny Štefkové, které herci průběžně střídali současně s rolemi. Lešení, tovární pásy, jídelní stoly, střelecká děla nebo závěsné lavice s lampami, rozstřikující reálnou vodu, byly ukázkou maximálního využití jevištní techniky na hranici samoúčelné sebeprezentace.
Navzdory častým přestavbám měla efektní výprava jednotný vizuální styl, zasazující děj do estetizovaného industriálního prostředí městské periferie. Naopak užité herecké prostředky byly značně nesourodé. Tvůrci vědomě pracovali s brechtovskými střihy a rozlišováním mezi formováním postavy a hercovým kritickým komentářem, avšak zvolený princip se jim nepodařilo udržet po celou dobu představení. Jednotlivé výstupy proto opouštěli a znovu vraceli do hry bez zdánlivé logiky. Nedůsledné diferencování rolí bylo nejpatrnější u Eniky Eszenyiy, představující Shen Té a své alter ego Shui Ta.
Herečka jako by se nechala unést vlastním energickým nasazením, jež se promítlo do přeexponované gestiky a pohybové nekoordinovanosti. Shen Té v důsledku toho nepůsobila jako morální vzor, ale karikatura sama sebe. Představení v celkovém vyznění oscilovalo mezi epickým divadlem, ironizací předlohy a scénickou exhibicí bez vyhraněné režijní vize.

Zcela odlišnou divadelní formu nabídlo představení Stranger’s Song na motivy novely Gabriela Garcíy Márqueze Šťastnou cestu, pane prezidente. Příběh chudých manželů a umírajícího státníka byl divákům vylíčen skrze tradiční korejský hudební žánr pansori. Právě narativní povahou asijského divadla a jeho snoubením hravosti s technicistním provedením se inspirovala evropská avantgarda, včetně Brechtova epického divadla. Divácký zážitek byl v případě Stranger’s Song zcela podmíněný precizní prací s hlasem a pohybovou koordinovaností Jaram Lee. Performerka se během vyprávění stylizovala do několika postav, které vyjádřila účinnou gestickou zkratkou (shrbeným postojem, vzpřímenou či opatrnou chůzí), aniž by ztratila odstup pozorovatele nebo vědomí vlastní role vypravěče. Spolu s ní byli na téměř prázdné scéně ještě dva hudebníci, rytmizující spád vyprávění.

Z mého hlediska bylo představení Stranger’s Song vrcholem závěrečné třetiny festivalového programu. Svou minimalistickou, precizně vystavěnou divadelní formou i zvoleným titulem nejúspěšněji vyjádřilo motto festivalu – odlišnost zde byla nazírána optikou bezprizorní mladé dvojice, jež si i přes nízké sociální poměry zachová vysoký morální status, a očima výlučně postaveného politika, který ve stáří znovuobjevuje svoje lidství. Obě zdánlivě neslučitelné strany byly nuceny nalézt společnou řeč, kterou se jim podařilo rozbít nastolené mantinely. To, že dílo kolumbijského autora zinscenovali korejští tvůrci s ohledem na západoevropské divadelní zvyky, byla rovněž další, téma naplňující paralela.

Dramaturgický výběr pátého ročníku festivalu Interferences dostál stanovenému tématu beze zbytku. Poslední třetině programu dominovaly inscenace her Becketta, Gogola, Ionesca, Brechta nebo divadelní remake Trierova filmu Prolomit vlny, jejichž postavy jsou obecně chápány jako ztělesnění odlišnosti, vnějškové a osobnostní deformace, individualizovaného (a problematizovaného) Já. Snaha organizátorů zasadit festival do kontextu aktuálních celospolečenských procesů, kde je význam slova “strange” zapotřebí neustále znovu definovat, byla více než vítaná. O to víc však překvapila průměrná kvalita vybraných inscenací, jež se mnohdy zvoleného tématu dotýkaly jen povrchně a literární či filmovou předlohu vnějškově ilustrovaly, namísto aby ji vyjádřily svébytnými divadelními prostředky.

(Psáno ze dnů 2.-4.12. 2016)

Text vznikl pro e-magazine Conflict Zones – Young European Journalists on Performing Arts pod záštitou Union des Théâtres de l’Europe.

 

Published on 16 December 2016